Jak jsem potkala Červíka (sepsala Béra)
Klasický ráno. Podzim, zima jak v morně, prší mlha a máte školu od čtvrt na osm. A taky klasicky jdete pozdě. No, vy možná ne, ale já jo.
Sotva jsem vystoupila z autobusu, jsem to napálila Koulovou ulicí do Zelený a kolem Akademie věd ke škole (pro ty, co to neví, tak ke stavárně). Pospíchám, rozzuřená ze špatnýho rána, přeskakuju vodítka venčících se pejsků a v duchu se připravuju na výběh do 8.patra. A v tomhle běsným, deštivým a mlhavým ránu se přede mnou najednou objevila malá postavička. Šálu až po nos, kapucu přes hlavu, ruce v kapsách, batoh na zádech. Už se jí chystám vyhnout, když zvedne hlavu. Oči se rozzáří.
"Ahoj Béro!"
Zastavim se a i moje oči se rozzáří.
"Ježiš, ahoj, já si tě vůbec nevšimla."
"Jak se máš?"
"No, letim do školy, už tam mám bejt. Co tu děláš takhle brzo?"
"Já jsem šla dneska dřív."
"No vidíš, to bych taky měla - někdy vyrazit dřív. Musím už jít, měj se hezky a zejtra se uvidíme."
"Tak jo, taky se měj hezky."
Každá jsme vyrazily do svojí školy, ale já s jinou náladou a úsměvem. Přišla jsem sice pozdě, ale bylo to fuk - vyučující přišel ještě pozdějc.
Červajs už sice dávno chodí do jiný školy, ale já si vždycky, když jdu přes křižovatku, kde jsme se potkali, na ní vzpomenu a rozhlížím se, jestli někde neuvidím tu zelenou bundu.
