Jak Čikala psala slohovku (sepsala Marka)
"Budem psát slohovku." "Na jaký téma?" "Roční období - subjektivně zabarvený popis" "To je dobrý, u toho se dá strašně vymejšlet a můžeš si z toho dělat legraci"
Takhle nějak mohl začínat rozhovor (mezi mnou, Čikalou, Červajs, ze začátku i DCD), který se z plánovaných pár minut protáhl v podstatě na dva dny, který se postupem času změnil na vyprávění a ze kterého se mi v paměti uchovaly jenom základní myšlenky a kosti z kostry příběhu (a že jich je dost) Tímto se omlouvám, jestli (nebo spíš protože) něco zkomolím - nejsem paleontolog.
První nápady byly spíš jednotlivosti, jako "Začaly padat bílé volčky sněhu, každá si našla svého partnera k tanci, a postupně se snášely na větve moudrých smrků, které Příroda přikryla bělostnou peřinou; a všechna zvířátka se běžela podívat na jejich první představení v rudém světle krvavě zapadajícího slunce. Po chvíli vše ztichlo a stromy zalilo stříbrné světlo, ve kterém se vločky bíle třpytily. Ano... byl to měsíc."
"Zářivé oči oblohy upřely svůj pohled na bělostnou krajinu zalitou měsíčním světlem a pomrkávaly do taktu s písničkou, kterou hrál vítr vločkám k tanci..."
Nutno podotknout, že byl leden, po sněhu ani památky a kvetly kočičky.
Pravý náboj dostalo vyprávění až cestou pro vodu. Začínalo celkem nevinně: "...Zvedl se vítr a unášel ve svém objetí jasně zbarvené podzimní listí, drobné větvičky... schazoval lidem klobouky z hlav a bral je s sebou do dalekých zemí... strhával tašky ze střech... strhával i střechy... Ano - bylo to tornádo. Všichni lidé se rychle běželi schovat do sklepů, ve tváři se jim zračila hrůza. Tornádo se blížilo v ladných křivkách a unášelo s sebou vše, co se postavilo do jeho cesty."
Šli jsme totiž přes pole, kde dost foukalo. Ale začali jsme se přibližovat k lesu... "A moudré hlavy starých smrků souhlasně pokyvovaly, potože znaly dávné Proroctví... Proroctví o Konci světa, který se blížil."
Při nabírání vody jsme museli vypravování přerušit (zkuste někdy vyprávět a nabírat přitom vodu - nemožné. Nikdo se nesoustředí, nebo vypadá při této práci tak nepozorný k vašemu příběhu, že vás to dočista znechutí)
Cestou zpět jsme navázali na přerušné líčení apokalypsy konečným soubojem Dobra a Zla ve formě obrovských černobílých mraků na obloze, vítězstvím Dobra a odložením Konce světa o pár století.
