Poutník (sepsala Hráša)
Když je člověk součástí okamžiku, málokdy je schopen uvědomit si jeho význam. Význam, který ho v blízké nebo vzdálenější budoucnosti zformuje, přetvoří a ukáže ho světu v novém světle. Tohle je vyprávění o jedné takové chvíli, které jsme si dlouho předávali ústně. Ale čím vzdálenější ten okamžik je, tím silnější je moje potřeba ho zaznamenat. Takže šup s tím na papír.
Je to už skoro deset let, co jsme byli na puťáku v Adršpachu. Pro mě osobně jeden z nejlepších puťáků vůbec. Hráli se Lodě, četl se Barnabáš, rebelovalo se (jako ostatně pořád) proti neestetickým vrchním vrstvám oděvu (ano, mám na mysli šusťákové bundy 90. let) a sněžilo. Fotky z míst, kde stojíme po kotníky ve sněhu oblečený v mikinách jsou více než výmluvné. Když na Adršpach myslím, má pro mě nádech novýho začátku. Hodně se v té době měnilo.
Už nevím, kolikátý den to bylo, co jsme se vydali přímo do skalního města, asi pod rouškou hustého sněžení jsme tam proklouzli bez placení a lezli jsme po namrzlých dřevěných žebřících. Bylo to už odpoledne, bylo zataženo, zima, vlhko, posněhávalo (krásný slovo). Zrovna jsme se dostali z těch nevětších skal do údolí, které bylo širší, nemělo tak příkré stěny a rostly v něm stromky (mám pocit, že byly holý, takže asi listnatý). Byl tam dřevěný chodníček, po kterém se kus šlo a pak se vcházelo přímo mezi ty stromky.
A v tom místě něco donutilo všechny ty zmrzlý a zamlklý poutníky zvednout hlavu. Proti nám šel člověk předpokládám, že muž, Poutník... Měl na sobě něco mezi kabátem a pláštěm, několikrát převázáno kusem provazu nebo látky, na hlavě měl kápi, pusu a nos si chránil proti zimě dalším kusem látky. Na zádech hůl nebo meč. A jediný, co bylo skutečně jeho byly oči, který jsme viděli všichni. Nikdo z nás nic nechápal. Jsou věci, o kterejch se nemluví anebo jenom když je ta správná chvíle. Tohle byla jedna z nich. Každá z nás se na půl vteřiny zastavila uprostřed kroku a pak teprve pokračovala dál. Dlouho jsme mlčeli a přemýšleli. Bylo to, jako kdyby vám do hlavy nabourala jiná planeta, jiný svět. Ten člověk, ať už to byl kdokoliv nás donutil přemýšlet, inspiroval nás, ne jenom tím, co následovalo později, ale už v té chvíli. Potkáte takovou osobu a běží vám hlavou, co dělá sám uprostřed skal, jak se sem dostal, kam jde, proč... Desítky otázek a odpoví vám jenom vaše fantazie. Pokud ji máte. A tak vznikly pláště.
Dneska už je máme jako doplněk, někdo s ním kryje nedokonalost batohu, někdo ho má jako vrstvu proti zimě, někdo jako věc na sezení a opalování a všichni je mám tak trochu na to všechno. Ale na začátku byla touha přimět ostatní přemýšlet, tak jako jsme se zamysleli my. Dát ostatním najevo, že nejsme obvyklý oddíl. Ten muž o tom nemá ponětí, ale změnil vzhled (a nejen vzhled) našeho oddílu, posunul ho dál, jiným směrem, než byl ten dřívější. Takže díky všem poutníkům.
