Zpráva o putování k Hlavní Stezce (sepisují Bojovníci)
Sepsáno podle paměti Polonevidícího Bojovníka:
Po dlouhé noci se Cestovatelé probudili do chladného rána. V noci svítily hvězdy, ale ráno byla v místnosti, kde spali naprostá tma. Proto jim trvalo dlouho než se odhodlali vydat na cestu. Včera měli poslední možnost se podívat na zemi, odkud za horami přichází záře vyvolávající obavy - aby si připomněli, proč je jejich cesta důležitá.
Musí doručit zprávu na Hlavní Stezku. A ta je daleko. U řeky, ve středu téhle cizí země.
Skupina byla vybraná nepočetná. Málo cestovatelů se lépe skryje zrakům nepřátel. Středem skupiny byla osoba, která měla doručit zprávu - nevládne zbraněmi, vládne mocnějšími kouzly než ostatní, znamení cesty (znamení sbírané po celou dobu cesty) nesl "Umělec", není třeba zdůrazňovat, že umění je jeho hlavní zbraní, Bojovník výzkumník opustil skupinu brzy ráno, aby se vypravil zjistit co nejvíc informací o bojových zvířatech této země, ostatní Bojovníci zůstali se skupinou a vypravili se na cestu.
Jejich první kroky vedli z údolí, kde přespali, do strmých skal až na hranu, kde země končí a padá do hlubin. Tam poznali i původní obyvatele této země a zvířata, která tu žila. Až zamrazilo při představě, že z hlubin vyběhne nosorožec. Jejich cesta dál vedla ze srázu dolů a pro tuto chvíli končila v trnitém, neprostupném křoví. Nad jejich hlavami létali dravci, oni se prodírali křovinami dlouhé hodiny a z vysokých srázu nad nimi je ohrožovali nepřátelé. Domorodý průvodce chvílemi mizel v temných jeskyních a cestovatelé padali únavou pod skalními masivy. Se stoupajícím sluncem ale i oni začali vystupovat zpět nahoru a po poledni dorazili na vrchol a dokonce objevili zásobovací stanici, kde mohli doplnit zásoby.
Pak nastala závěrečná, nejnebezpečnější část jejich cesty - přechod otevřenou krajinou, přes cizí území a vesnice až k Hlavní Stezce. Putování to bylo těžké, ale nádherné. Během přechodu přes savanu potkali nepřátelskou skupinu s neznámými bojovými zvířaty, ale svojí odvahou a odhodláním (a jistě i skvěle připravenou bojovou taktikou) ji překonali. Poznali i spoustu cizích svatyní - tolik jich nikde jinde během svých cest neviděli - svatyně malé, velké propojené vzdušnými cestami. Cizí vesnice, přes kterou museli projít, byla složitějším úkolem. Bojovníci vytvořili obranné uskupení, které udržovali až k Hlavní Stezce. Vesnice byla shledána na pohled dobře zásobenou (hlavně kozami a ovcemi), ale podle zabedněných oken a stavu domů skupina usoudila, že vesnice je ve válce.
Vesnice měla velký obranný systém - pruhy červeného kamení přes cesty - které bylo nutno obejít. Podařilo se, celá skupina přešla bez úhony a vkročila do lesa. V lese bylo příšeří a příjemný chlad. Obezřetnost některých členů skupiny polevila - hlavně nejdůležitější člen skupiny a Bojovník Pečbuřt často rušili rozestavení. V jednu chvíli se skoro potkali s velbloudy. Minuli je v lese jen o malou chvíli.
Před vstupem do další vesnice, té kterou prochází Hlavní Stezka, museli užít několik silných kouzel. A s jejich pomocí prošli nepozorováni.
Jestli byla zpráva doručena nevím, ale putování to bylo po této zemi jedno z nejlepších.
Sepsáno ne úplně schopným bojovníkem Pečbuřtem - Sobátkem:
Je chladné, ale nádherné ráno. Cestovatelům se příliš nechce, ale musí se vydat na dlouhou, vyčerpávající, nebezpečnou, ale velmi důležitou cestu. Dostali důležitý úkol, který musí být splněn. Byli vybráni, ti nej (i když mne nazývali neprávem neschopným, ale někdo musí být nejhorší). Musí být rychlí i bez koní, aby doručili zprávu včas.
Vyráží tedy na cestu. Cesta vede neznámými lesy. Musí být opatrní, aby se neztratili. To by je mohlo stát hodně času a nemuseli by tak doručit zprávu v čas. Dostávají se na Velkou hranu. Sestupují dolů a dolů po klouzajících kamenech. Stačí jeden špatný krok a dostanou se až příliš dolů. Nacházejí jeskyni. Je velmi těsná, ale v nesnázích by posloužila. Pokračují dál, nemohou ztrácet ani chvilku (jak dlouhou nikdo neví, čas určují pouze podle polohy slunce). Prodírají se trnitým křovím. Je hodně zákeřné, jako by mělo svou mysl a záměrně se zachytávalo úplně všeho. Padá na ně kamení, asi jdou příliš blízko u skalní stěny. Nebo, že by o nich někdo věděl a snažil se je zneškodnit? To snad ne. Cesta je dlouhá, ale když se konečně vyprostí z křoví, čeká je krásný, ale krátký odpočinek na slunci. Zvlášť mně se odsud nechce. Ale nedá se nic dělat, musí se jít. Potkávají další, mnohem větší jeskyni. Je vysoko nad nimi. Nikdo se neodváží do ní vstoupit, mohlo by je tam překvapit nějaké zvíře. Šplhají tedy vzhůru. Je to namáhavý výstup. Nahoře se podivují nad nějakým mrtvým hmyzem. Kus dál od hrany se pouští opět do lesa. Je velmi podobný tomu prvnímu, ale stejný není. Kdyby byl, bylo by to špatné znamení. Za lesem nacházejí zásobovací stanici. Načerpají síly, ale dlouho se nezdrží. Čeká je dlouhý, nechráněný úsek.
Pláně jsou holé, velmi vlnité. Za každým obzorem může číhat nebezpečí. Slunce praží, Na obloze létají draví ptáci, kteří hledají svou oběť. Nádherné putování, ale přesto mají Cestovatelé trochu strach z dalšího obzoru. A oprávněný. Nejdříve je objede Ďáblovo spřežení a pak ... Skupina s několika bojovými zvířaty! Cestovatelé ale nepodléhají panice, vytvářejí bojové uskupení, aby uchránili neozbrojené druhy, a jdou pevně vpřed. Potkají ještě nějaké další skupiny, ale ty jsou neozbrojené.
Vesnice. Průchod je velmi poučný o místním obyvatelstvu. Několik chudých svatyň (asi jsou velmi zbožní), domácí zvěř, spousta potravy (bohužel pro nás nedosažitelná), ale nepříliš přátelská. S úlevou ji opouštějí. Nedaleko vesnice narážejí na zřetelnou hranici. Vypadá nebezpečně, tak ji raději obcházejí.
Pouští se opět do lesa. Vypadá ještě nebezpečněji než ty předchozí. Naštěstí žádné velké nebezpečí nepotkávají. Jejich duchovní vůdce je na chvilku opouští (mám podezření, že se musel ze strachu modlit). Cesta se velmi rychle zkracuje. Před nimi leží poslední vesnice, ale obzvláště nebezpečná. Duchovní vůdce však použije silná a hlasitá slova. Celá vesnice jako by znehybnila tou sílou (nevím, co ta slova znamenala, ale musela pěkně postrašit). Asi musím vzít zpět ten strach duchovního vůdce, tohle by strašpytlík nikdy nedokázal. Hlavní Stezka je již nablízku. Už zbývá pouze předat zprávu. Stihli jsme dorazit včas, ale jestli Duchovní vůdce zprávu předal, to nevím, má pozornost se na to nesoustředila. Tak nádherné putování Cestovatelé (teda alespoň já) nezažili.
Ještě musím doplnit vzkaz všem bojovníkům: mé postavení (chybné) bylo potřebné. Někdo musel chránit Umělce!
Podle vzpomínek pravobočního bojovníka
(poslední etapa cesty)
Ze začátku, když cestovatelé vstoupili na nová a neprozkoumaná území, vyplňovali čas pozorováním různých staveb a cest, aby zjistili něco o místních lidech a jejich zvyklostech. Díky těmto pozorováním potom mohli přikročit k vymýšlení taktických plánů a manévrů pro případ, že by ve zvlněném terénu nečekaně narazili na domorodce, jiné cestovatele, nebo dokonce na vesnici. Žádní lidé se ale neobjevovali, takže cestovatelé mohli nerušeně pozorovat další zvláštnosti krajiny, které nebyly tak důležité pro boj, ale vypovídaly něco o domorodcích. Například ty jejich svatyně - takové ve své zemi cestovatelé neviděli. Menší byly spolu propojené, stejně jako ty větší, a jejich vzdušné spojnice se stýkaly ve velké svatyni na okraji jedné vesnice, kterou skupina později prošla. U jedné z větších svatyň bylo dokonce obětiště.
Po nějaké době narazili bojovníci na první domorodce. Domorodci měli malou početní převahu a vedli s sebou pár bojových zvířat, o jejichž schopnostech neměli cestovatelé moc přesné informace. Proto se raději rozhodli se jim nenápadně vyhnout. Později ale vyšlo najevo, že to asi domorodci nejsou, protože se chtěli zeptat, kudy mají jít. Cestovatelé jim raději neodpověděli.
Podle toho, že potkávali stále více domorodců, cizinců a jiných cestovatelů (kteří ale většinou šli sami, ne ve skupinách - a dokonce narazili i na temného mstitele!) usoudili, že se blíží k nějaké osadě. Chvíli přemýšleli, jestli by nebylo lepší ji obejít, ale protože už docela pospíchali a ještě před nimi ležela dlouhá cesta, navzdory hrozícímu nebezpečí k ní zamířili.
Vesnice, dobře zásobená vodou i jídlem, byla téměř liduprázdná, ačkoli jí zjevně nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Nikdo nebyl ve strážní věži na kraji, ani ve svatyni na druhé straně. Podél cesty stálo několik bojových strojů. Když cestovatelé z vesnice vyšli, často kolem nich takové stroje projížděly.
Za chvíli dorazili do lesa. Ještě museli přejít pár ochranných pásem a už byli v bezpečí mezi stromy. V bezpečí... možná to nebyl nejlepší nápad: na planinách bylo vidět široko daleko, v lese se mohl nepřítel skrývat do poslední chvíle, dokonce i v korunách stromů. Bojovníci se ale mohli spolehnout na své zbraně a sílu Duchovního vůdce a proto šli bez větších starostí dál.
Začaly se před nimi objevovat první domy, tak věděli, že už se blíží k hlavní stezce. Domů bylo podél cesty stále víc a většinu z nich hlídala bojová zvířata. Duchovní vůdce naštestí dokázal cestovatele ochránit - oni sami pak občas pro jistotu použili ne zrovna mocné, ale docela efektivní čolzuko.
Zbytek cesty uběhl už docela hladce. Vesnice u hlavní stezky nebyla nepřátelská, takže cestovatelé v klidu a míru došli až ke svému cíli.
Další čtení závisí na ostatních členech skupiny :-)
