Jak se Bodláci objevili v Českém Krasu?
Odpovědět na tuto otázku není jednoduché. Pravděpodobně se jedná o souhru náhod. Bodláci celá léta pomáhali, kde se dalo. Hodně jezdili do Jižních Čech. Různě čistili lesy, pálili větve po těžbě, polomech a sázeli stromky. S úměrně se zdražujícím jízdným se začala zkracovat vzdálenost míst, kam se Bodláci vypravovali pomáhat. A tak jednou, když vyšel článek, konkrétně dvojčíslo leden- únor 1997, v časopise Tomík (pokud nevíte tak se jedná o časopis turistických oddílů mládeže) s povídáním Hrocha z TOM Roudnice na Labem o Zeleném víkendu v Českém Krasu. Mezi námi - v článku bylo pár nepřesností, ale ty jistě ochranáři omluvili. Zaručeně již jenom kvůli tomu, že se jim díky článku v Krasu rozmnožili "bodláci", a to přibližně o 30 ks.
Na okraj bych, s omluvou Tomáši Novotnému z A-TOMu, Vám všem ráda sdělila, že jsme začali do Krasu jezdit pravidelně 2x ročně pomáhat. S omluvou proto, protože neposíláme "hlášení", že jsme někde pomohli. Oni totiž jsou Bodláci trochu samorosti. Pomáhají rádi nečekajíce pochvaly.
Pokud by Vás další řádky inspirovali a měli jste zájem někde pomáhat jako my, doporučujeme Vám bezvadnou brožurku Asociace A-TOM a RM KČT s názvem Zelené víkendy, kde máte kontakty na CHKO v Čechách, Moravě i Slezsku. O brožurku lze napsat na adresu: Ústředí A-TOM, Vila Alice , Tiché Údolí č.p. 192, Roztoky u Prahy.
Jestliže máte zájem pouze o CHKO Český Kras, pak Vám doporučujeme obrátit se přímo na Správu CHKO Český Kras, Karlštejn č.p. I/85, 267 18 Karlštejn, tel.: 311 681 713, pana Jaroslava Veselého.
První setkání
Když se k něčemu rozhodneme, pak jednáme rychle. Jediný náš problém je, že když jedeme někam se všemi dětmi, tak musíme mít zajištěnou "střechu" nad hlavou. My totiž jezdíme ven za každého počasí a ono to sice vypadá děsně "hrdinsky", že přespíte venku, když byl mráz nebo pršelo bez ustání 48 hodin, ale všichni musí v pondělí do školy nebo do práce. Navíc jezdíme ven pravidelně každých 14 dní a jistě pochopíte, že by se ve škole paní učitelka netvářila vlídně, kdybyste každých 14 dní byli nemocní. Nemyslete si - máme dobré vybavení a v případě nutnosti umíme "přežít", ale jsme zodpovědní.
Takže zpět na úvod. Sedla jsem si k telefonu a začala obvolávat Správu CHKO. Problém byl v tom, že jim změnili číslo telefonu. V roce 1997 ještě nefungoval telefonní systém, tedy č. 1180, zcela perfektně a tak mi nedokázali říct nové číslo. Bezvadný detail. Znáte tu pohádku a slepičce a kohoutkovi? Ano? Tak už Vám nemusím dál nic líčit. Na konci " cesty" bylo kýžené telefonní číslo.
"Dobrý den, prosím Vás, volám kvůli tomu, že bych ráda mluvila s někým, kdo má na starosti dětské brigády. Můžete mne prosím někam přepojit?"
"Jo, no, ano, Jarda Veselý. Jo, ale ten je v terénu."
"Prosím, můžete mi říct, kdy si můžu zavolat, aby tam byl?"
"No, nejspíš po ránu. Ale já se dojdu zeptat."
"Děkuji. To jste moc hodný."
............................
"Zkuste to zítra ráno."
"Tak děkuji a nashledanou."
Získáte dojem, že jste vyhráli, ale nedejte se zmást. Tak jednoduché to není, jen tak si zavolat na Správu a hledat konkrétního člověka! Ale protože jistě patříte mezi optimisty, jste i s tímhle dílčím úspěchem spokojen. Za prvé máte správné telefonní číslo a za druhé víte, že ten dotyčný člověk skutečně existuje.
A proto se Vám podaří časem skutečně hledaného dohonit, i se s ním domluvit a nakonec máte i písemně potvrzeno, že Vás toho a toho dne v tolik hodin čeká před Správou v Karlštejně.
Přitom se Vám nechtěně podaří udělat si trapas, protože nepochopíte, kde je terénní stanice (TS) Školka, i když místo znáte hodně dávno před tím než okolo něj namalovali turisti červenou. Vypadáte jako největší idiot. Pracovník CHKO Vám nejdříve trpělivě vysvětluje, kde to místo je, nakonec v zoufalství určí sraz před výše uvedenou Správou. "To snad najdete!"
(Pokud tyhle řádky čte někdo z KČT, tak prosím vězte, že si osobně já i celé oddílové vedení vážíme značkařů a rádi bychom někdy v budoucnu "pronikli" do jejich uzavřené společnosti, abychom jim mohli pomáhat. Je to totiž docela práce. Vypadá to nesmírně jednoduše - namalovat značku, ale právě proto to vůbec jednoduché není.)
V určený den a hodinu jste tedy s hordou dětí před Správou. Trochu zavládne zděšení. "Páni, vás je tolik?! No, víte oni tam přijedou ještě nějací lidé pozdě večer z Kladna. Snad se tam do té levé části vejdete!"
Jinak jsme všichni překvapeni, protože batohy dětí a pár těch nejmenších jsou "naloženi a odvezeni". Prostě přepych! Vážně, že budeme mít zajištěn takový komfort, jsme nečekali. Díky.
Tak jsme si hodili kletry na záda a vyrazili se zbytkem oddílu směrem k Sedmi bratřím.
Byl pátek navečer a rychle se stmívalo. Počasí bylo skvělé. Jestli jsem Vám to ještě neříkala, tak my máme s oddílem většinou na počasí kliku a to přímo velikánskou. Řekla bych přímo největší, jakou si dovedete představit. Všude je děsně, ale tam, kde jsou Bodláci, svítí sluníčko. Teprve, když jsme ve vlaku na cestě domů, začne pršet.
Když jsme dorazili na Školku, byla již skoro tma. Jarda (tedy ten tajemný pan z CHKO) nás opustil s opakovaným ujištěním, že ti lidé z Kladna dorazí do 20 hodin. Takže jsme osaměli. Byl večer, chvílemi mezi mraky svítil úplněk. Od řeky byl občas slyšet projíždějící vlak. Děti se navečeřely, dohrály hru, zazpívaly si a po večerce šly na kutě. Oddílová rada, se rozhodla, že bude spát po širákem nebo když by pršelo tak na verandě. U ohně zůstalo pár lidí z oddílové rady s kytarami.
[Cvičná otázka:
a) Kolik si myslíte, že v našem oddíle hraje lidí na kytaru?
b) A myslíte si, že vozí všichni kytaru s sebou?
Správná odpověď:
a) Dobře hraje asi 6-7 lidí.
b) Samozřejmě, že ji vozí všichni s sebou.]
S přibývající nocí, se zvolna začala oddílová rada vytrácet spát, ale my jako zodpovědné vedení jsme seděli u ohně a čekali na ty stále tajemnější ochranáře. Míjela hodina za hodinou a nikdo nikde. Těsně před půlnocí jsme se rozhodli, že jdeme spát.
Vážně byla krásná noc. Nikdo nikde. Jen Amíci běhali po lese (nepřeháním, budu Vám někdy vyprávět, jak si jednou spletli Béru s cílem). Takže byl člověk klidný, že je pod ochranou. Stála jsem na kraji lesa a myslela na dávný čas, kdy jsme se jednou při cestě z Mustangu přes Ameriku a Pusťák k Bábě, vylézajíce ze tmy na denní světlo, rozhodli jít ke studánce a zastavili se u lesní školky, kde byl srub a uvažovali o tom, že by se tu dalo spát. Skutečně by mne tehdy nenapadlo, že tu jednou budeme spát oficielně a s celým oddílem.
Tak jsem stála, poslouchala v dálce vlak a měla jsem pocit, že jsem se vrátila někam kam patřím. Možná, že ten pocit jste už někdy prožili také.
Většina oddílové rady už spala, jen Myška s Hroškem řešili, jestli si lehnou také na verandu, a Béra s Mangem stěhovali ven z verandy "lavičku". Potom už skutečně všichni usnuli. A tak jsem to vzdala a šla také spát. Ti tajemní nedorazili!
Bylo asi po půlnoci. Všichni, kdo mne znají, ví, že mám děsně lehké spaní a že se okamžitě probouzím. Ale řeknu vám, že tentokrát jsem měla pocit, že mám halucinace. Proboha, vždyť to vypadá jako hluk motoru staré škodovky! Kde by se tu v noci vzalo AUTO a uprostřed CHKO!
Auto dojelo cestou ke školce, zatočilo před verandu a zastavilo. Klaply dveře, vystoupilo pár postav a s bagáží v ruce se vrhlo k pravé části srubu. Ozvalo se příšerné zaúpění, kombinované s hlukem padajícího člověka a jeho kletbami. "To snad není možné, který pitomec tu leží přede dveřmi!" No, to si zase Béra s Mangem nenechaly líbit a pronesly něco štiplavého o tom, když někdo chodí v noci pozdě a bez baterky.
No, a tak jsme se seznámili s ochranáři ZO 03-04 Karlův Týn (jinak s tou částí sídlem na TS Školka).
Nancy
Pozn.: Neskromně si myslím, že to pro obě strany byl a je velký přínos!
